Jak vznikl projekt "Můrinky"

               Tento projekt má svoje základy před více než deseti lety, kdy jsem po ročním pobytu na Novém Zélandu zjistila, že už v Praze dál žít nemůžu, zvláště když chci mít vlastní děti a vychovávat je beze strachu o jejich přirozený zdravý vývoj. Můj utkvělý pocit byl ještě posílen tehdejší prací – v té době jsem působila v Českém ekologickém ústavu, kde jsem se zabývala ekologickou výchovou. 

S mým manželem jsme po dlouhém hledání objevili a následně zakoupili starou zemědělskou usedlost v Jindřichovicích pod Smrkem, kterou však od vyhnání sudetských Němců obývali pouze býci ve chlévech, čemuž odpovídal i její stav. Z dnešního pohledu bych to nazvala koupí zajíce v pytli, protože jsme vůbec neměli ponětí o tom, co obnáší rekonstrukce ohromného hrázděného stavení, kde více než čtyřicet let nikdo nebydlel. A to nemluvím o stavu jen o málo menší stodoly.

Nás ale tehdy nadchlo umění starých řemeslníků, kteří si příliš nelámali hlavu s pravými úhly a rovnými podlahami a kteří měli k dispozici jen přírodní materiály a základní ruční nářadí. Přesto byli schopni stavět velmi malebné a přitom účelné architektonické skvosty.

Do rekonstrukce domu jsme se pustili ze všech sil, pochopitelně s totální naivitou a nadhledem pražských intelektuálů bez jakýchkoliv stavebních zkušeností. Kromě stavby jsme také realizovali své sny a představy spojené s životem na venkově. První rok jsme si ručně zasili políčko žita, cepem ho vymlátili, abychom úrodu pak několik let nechali ležet ladem v sudu, kde se stala velmi snadnou kořistí našich prvních zvířecích spolubydlících – myší. Náš půlhektarový pozemek jsme dvakrát za rok posekali kosou, trávu nasušili, nakupily do stohu, abychom pár měsíců poté již zetlelé seno, o které do té doby nikdo z místních zemědělců neměl zájem, s dalším úsilím přemístili na kompost. Podobně se nám vedlo s chovem krůt a kachen, ale to bych už jen zhruba opakovala, co ve své knize Vejce a já popisovala Betty McDonaldová.

Během dvou let se nám narodily tři holčičky – jedno singl miminko a dvojčata. Náš tajemný hrad v Karpatech se svými schovkami, temnými zákoutími plnými starého haraburdí a prachu, rozlehlá, jen malými místy obhospodařovaná zahrada skýtající bohatou přírodní potravu (lehce i těžce stravitelnou, každopádně stravovanou), to všechno byl pro mé děti učiněný ráj. A pamětna všech našich pěstitelských a hospodářských nezdarů mě osvítila myšlenka. Ano, tudy vede cesta. Chci vytvořit malý dětský a možná i dospělácký ráj, útočiště před světem prošpikovaným civilizací. Takové intimní pohádkové bydlení, kde by se děti a rodiče cítily dobře.

Ruku v ruce s tímto nápadem ve mně rostla další zakuklená touha napsat pro své děti pohádkovou knížku. Na téma mě přivedly starší nevlastní sestry mých dětí, které k nám jezdily na prázdniny. Když je jejich mladší sourozenkyně zlobily, začaly je oslovovat „můrinky“. To jako „vy můry“, ale protože byly zatím malinké a křehoučké, byly z toho jen „můrinky“. A to jim zůstalo až do dneška, přestože to už někdy jsou opravdu pořádné můry. Ale můrinky v mých pohádkách, to jsou křehounké okřídlené víly, které nejsou skoro vidět….

Hlavní postavy bych už tedy měla, ale posbírat ty střípky nápadů a hodit je na papír, to je něco úplně jiného. Zatím nejrozsáhlejší (a podotýkám, že velmi nečtivé) dílo byla má diplomová práce, která navíc neoplývala básnickým jazykem. A tak jsem několikrát usedla ke svému počítači, leč marně. Múzu jsem nezahlédla, natož aby mě políbila.

Shodou všech možných blbých nehod a náhod se mi rozsypal soukromý život a já se svými dcerami už nežijeme s jejich tatínkem, navíc už nebydlíme v naší kouzelné chaloupce, která stále čeká na nějakou finanční pilulku nebo injekci s koňskou dávkou zlaťáků. V reálu je naše chaloupka totiž barák jako kráva.

Vždycky, když není úplně dobře, vzpomenu si na moji soukromou parafrázi myšlenky z knížky Alchymista od Paula Coelha: „když po něčem opravdu toužíš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl“. A můj strážný anděl mě popostrčil, upadla jsem na hlavu a všechno se tak prostě semlelo, až mě konečně přepadly staré touhy. Všechny mé hlavou se honící projekty pospojovat v jeden, vytvořit dětskou a dospěláckou „nabíječku“ energií, místo, kde se to můrinkami jen hemží. Chalupu „U můrinek“.

Tímto se tedy trochu obšírněji dostávám k jádru svého projektu. Mým záměrem je dobudovat chalupu „U můrinek“, aby do ní na víkendy jezdily rodiče s dětmi, pekly si chleba v peci, pozorovali žáby v jezírku a včely v úlu, lezli po stromech, hráli si na hřišti, a na mnoha místech také potkávali můrinky, keramické sošky z dílny mé kamarádky Daniely Demeterové (malovaný prototyp můrinky už ztvárnila na hrníčcích na objednávku) nebo obrázky mé další kamarádky a výtvarnice Lucie Svobodové, která už ode mne o můrinkách několik let tu a tam slýchává. Můrinky ve všech podobách budou na různých místech v chalupě i na pozemku okolo, alespoň základní povídání o můrinkách už ve společenské místnosti najdou první klienti ubytování, časem si budou moci odvézt můrinkový hrnek na památku a pokud budou ohlasy pozitivní, třeba se mi stanou inspirací a hnacím motorem k tomu, abych si přeci jen ještě jednou zkusila sednout k počítači a pokračovala v příběhu, který začíná asi takhle: „Cinky linky cilinky, přišly na svět můrinky….“. Anebo nakonec potkám někoho, kdo to za mě napíše a basta :-).

  Zuzana Svěrčinová, s podporou můrinky Bětulinky, Josefínky a Vikinky